Ti, co mě znáte, nebo už nějakou dobu čtete můj blog, tak víte, že káva je součástí mého každodenního života, miluju jí a výsměšné připomínky týkající se kafe radši hážu hned za hlavu (chápu to, ne každý má pro to pochopení). Objevuju, připisuju na seznam nové kavárny (jak v Praze, tak třeba i v Brně, Liberci...), s nadšením si pročítám magazíny a knížky, alternativní přípravy kávy sypu z rukávu (co si jen račte přát? Aeropress, Chemex, V60 drip nebo snad french press?). Rozumím, že většina z  vás vůbec nechápe, co to tady plácám. Jako někteří kluci znají fotbalové sestavy zpaměti, tak já se nechávám unášet terminologií kávovou. Teď už teda k věci, Klári... Tenhle článek bude dlouhej :D


Vlastně už si ani nepamatuju, kdy jsem poprvé začala pít ,,kafe'', ten obrovskej kýbl mlíka zakápnutej kafem. To bylo to první období, kdy jsem si asi ve 13 letech s nadšením ze Starbucks nebo Costa Coffee odnášela tento magický hrnec, nejépe obsypaný skořicí a s horou šlehačky. Taky jste takové období měli, ne? Jsem už super velká, piju ,,kafe''. Takže tohle bylo příležitostné pití kafe. Když zrovna mamka nebyla v blízkosti, aby mi vysvětlila, že kofein je špatnej (úsměvné! Teď spolu chodíme na kafe obě moc rády)

Kdy nastal ten velký zlom si pamatuju docela přesně. Byl srpen 2015! Na internetu mi úplně náhodou vyskočil odkaz s obrázky nějaké kavárny. Hrozně se mi líbila interiérem, tak jsem odkaz rozklikla a přečetla název, který jsem nikdy předtím neslyšela. Ema Espresso bar. Ti, kteří mě znají, se teď jen potutelně usmívají:). Tady to všechno začalo! Vyrazila jsem tam s kámoškou, vůbec ne kvůli kafi (to mi bylo tenkrát srdečně jedno, o nějaké výběrové kávě jsem neměla ani ponětí), ale kvůli tomu prostoru, co nás tak okouzlil. Pamatuju si to přesně, daly jsme si limonádu a pak se tam začaly pravidelně scházet. Latte s pořádným množstvím mlíka, Klári si sype dvě lžíce cukru, barista na ní s pozvednutým obočím kouká, ona nechápe. (čert vem ty kalorie) Celé to pokračuje objevováním nových kaváren. Celá ta kultura se mi začíná hrozně líbit. Víc než to kafe, ale obdivuji tu super uvolněnou atmosféru a hlavně příjemné prostředí v kavárnách. (mezi prvními byl můj stálý favorit Coffee room, Můj šálek kávy a samozřejmě Ema)

Někdy na jaře 2016 na příkaz kámošky (děkuju!), začínám pít silnější kafe. Pozor, pozor! Velká holka- už pije cappůčo! :D Současně se zamilovávám do snídaní a dochází ke spojení dvou, dnes pro mě nejepších gastro radostí- snídaně a kafe! Opravdu neznám lepší způsob, jak strávit sobotní dopoledne. Zarezevuju stůl, zalarmuju holky a pak už nás jen pět sedí u jednoho stolu, vzájemně si hrabem do talířů, ochutnáváme jídlo té druhé, navzájem se překřikujeme, smějeme se, jsme šťastné. I tohle je důvod, proč kavárny a kafe nade vše miluju. Přímý kontakt. To, že se sejdu s kamarády a normálně si povídáme, nepíšeme si krátké vzkazy přes SMS, messenger. Sdílíme všechno, co jsme v posledních dnech zažily (shrnutí dvou dnů obvykle trvá tak 40 min :D, co chcete od holek?), jsme spolu.


9. 5. 2015- Dovolujeme si vám oznámit, že slečna Klára Řezníková byla oddána s panem Flat Whitem. A bylo to! Láska navěky. Našli jsme se. Začala jsem pít flat white, ze začátku s cukrem, ale i to se mělo brzy změnit. Je to noční můra všech baristů! Cukr do kafe, to prostě n-e-ch-c-e-š :D

Přišel den, kdy jsem se hrozně naprdla. Bylo léto, byla jsem šíleně uchozená po turistické procházce s kámoškou z Brna a nutně jsem potřebovala kafe. Zapadly jsme do věčně narvaného Můj šálek kávy v Karlíně. Objednávám si flat white a zároveň prosím o cukr. Flat white dorazilo, cukr ne! Mávám na obsluhu  dožaduju se cukru. Nikdo si mě ale v zaplněné kavárně nevšímá. ,, Objednám si kafe, který teď bude hnusný a strašně hořký!'' říkám si. Tak se teda celá načuřená napiju. Zatočí se svět a mě to kafe prostě chutná. Děkuju (bezohledné) obsluze, že mi ten cukr nepřinesla. Nevím, jestli to byl úmysl nebo ne, každopádně fakt díky. Postupem času jsem se dostala, i k filtrované kávě, kterou mám radši a radši. Ne každému ale chutná a myslím, že se k ní člověk prostě musí propít. Někdo pomyslnou bariéru mezi kafem s mlíkem a filtrem neprolomí nikdy. Nerada soudím. Ať si každý pije kafe, co mu chutná.
Nekonečný příběh už je skoro u konce :).

Dneska už je kafe prostě skoro každodenní samozřejmostí. Pokaždé se napiju a říkám- Miluju Prahu, protože je tady tolik kaváren, tak strašně moc dobrého kafe. Na pražských kavárnách se mi strašně moc líbí ta atmosféra, uvolněnost a, že to ti lidé dělají s láskou. Děkuju mým úžasným holkám, Verunce, Soně a Any, že se mnou moje kavárnové šílenství sdílejí (nakazila jsem je) a ví, že trumfnou jakékoliv rande, i kdyby to byl pan Božský. A to už je dnes konec, příběhu, jak jsem propadla kávě.

Mějte se krásně! Máte rádi kávu? Jaké jsou vaše oblíbené kavárny v Praze?