,,Ať už přijde jaro!" Tak tuhle větu si už říkám od začátku týdne. No buďme upřímní, vlastně skoro celou zimu. Jaro je prostě krásné, na jaře nejsem nikdy naštvaná, neusínám ve škole, jsem častěji venku, kvetou stromy a vše je jednoduše veselé. Možná, že si to trochu idealizuju, ale cítím to tak. Jaro je prostě něco! Plné nových začátků příležitostí. Nemůžu se jich dočkat!
Dneska jsem se s vámi chtěla podělit s trochu osobnějšími věcmi a novinkami.
Tenhle rok jsem se každé pondělí strojila tanečních, které byly pro mě jednou z takových těch důležitých ,,puberťáckých" etap směřujících k dospělosti. Pamatuju si, jak se mi tam v září děsně nechtělo. Představa formálního ,,smím prosit'' mě do značné míry děsila. Nikdy jsem nebyla příliš dobrá v seznamování se s cizími lidmi, takže jsem pochopitelně měla trochu strach, jak tam budu nervóuně stát v zadávací řadě a třeba na mě ani nevyzbyde tanečník a já si potupně půjdu sednout na ,,střídačku'', jak nazývají místo, pro ty, na koho nikdo nevyzbyl. Hned ale po první lekci veškerá nervozita opadla a vždycky jsem se tam pak těšila. A nikdy jsem na střídačce neseděla, uff! No a tento týden byla závěrečná lekce a mně přišlo až smutný, že jedna z těch nostalgických etap v životě každého najednou končí. V neděli mě čeká závěrečný květinový ples v Lucerně, po němž taneční boty a všechny ty slavnostní šaty schovám do skříně a zbydou už jen vzpomínky. Krásné vzpomínky! Foto dokumentace z plesu se samozřejmě dočkáte:) Chodíte/chodili jste do tanečních?
Další, co mi poslední dobou udělalo hroznou radost je, že postupně nacházím zpět cestu k člověku, se kterým jsem se před lety pohádala kvůli úplné maličkosti a od té doby jsme se už nikdy nebavili. Vždycky mě to hrozně mrzelo, ale bála jsem udělat ten krok a zkusit to všechno napravit nebo si promluvit. Musíme se naučit odpouštět, ale i se omlouvat, jinak se nikdy nepohneme z místa a přijdeme tak o kamarády třeba už navždy. Takže já teď doufám, že znovu budu mít tak skvělého kamaráda jako před lety a všechno bude zase dobrý. Stalo se vám někdy něco podobného?
Tak a teď něco méně filozofického, něco co se týká blogu a mého přístupu k němu. I když jsem původně měla jasnou představu o blogu Kafe bez cukru a že přes cokoliv jiného nejede vlak, tak po workshopu módního blogování jsem se nakonec vydala novým směrem a i si něco uvědomila. Chci psát o tom, co mě zrovna v tu danou chvíli napadá, trápí nebo co mi dělá radost. Jen takhle je to blog, který má být jen a jen váš, kde chcete sdílet vaše pocity. Je to takový můj druhý domov pro mé opravdové ,,já".
Děkuju moc Soně za super fotky! Na oplátku jsem jí v Emě taky udělala nějaký fotečky! Ano Soňo, seš slavná :D.
S přicházejícím jarem už začínám pomalu plánovat i léto. Některé plány už se zrodily. Hrozně jsem vždycky chtěla jet na festival, takže v červenci se Soňou vyrážíme na Colours of Ostrava. ještě uvažuju o Rock for people. Máte někdo zkušenosti? Mezi festivaly je ještě v plánu voda s mýma spolužákama. No já na lodi a ve stanu... No to bude fakt vtipný!:D
Hroznou radost mi taky udělalo, že mě tolik lidí podporuje v tom, abych tenhle blog psala. I když ho píšu teprve měsíc, tak mi to psaní a přidávání tak přirostlo k srdci, že už si nedokážu představit, že bych se najednou neměla kam vypsat.
Strašně moc chci poděkovat svým kamarádkách Soně a Naty, které se mnou vždy vydrží to nekonečné focení a od začátku blogování mě podporují.
Samozřejmě také díky vám všem, co blog čtete, protože bez vás by ten blog neměl žádný smysl.
