Je sobota, 7 hodin ráno. Probouzím se do krásného slunečného rána a už se nemůžu dočkat až s košíkem vyrazím na trh. Hodím na sebe huňatý svetr, kalhoty, tenisky a vyrážím. Žádné hodinové malování a na nakupování okurek asi taky nepotřebuju mít outfit jako z Vogue. Okolo 8 už se procházím po břehu Vltavy, nad kterou se drží magická mlha. Už už se ale skrz ní prodírá podzimní sluníčko. Mhouřím oči a natáčím se ke slunci. Začínají mi chodit esemesky typu- ,,Tyjo, já to včera fakt přehnal/a, nikdy nebudu pít'' nebo - ,,Dneska asi prospím celej den!''. Honem mobil vypínám a už si jen užívám tu atmosféru a nenechávám se ničím rušit. Asi jsem divná... Místo pátečních party tady nadšeně pobíhám s košíkem, do něhož si skládám zeleninu, vajíčka od ,,veselých českých'' slepic, kupuju voňavé lišky a vážu si luční kytku. Kupuju si ranní filtr a už se jen kochám výhledem, který mě nikdy neomrzí. Štěstí! Jak málo k němu stačí. Sobotní rána jsou prostě ve znamení Náplavky.
Doma si dělám vajíčka a přikusuju zeleninu z trhu. Skoro až s dojetím si snídani připravuju na kytičkovaném talíři po mojí prababičce a čaj si nalévám do retro plecháče. Sedím na terase, pozoruju podzimem zbarvené listy lesů Cibulky a poslouchám ty největší české retro hitovky. Tak teď už si všichni myslí, že asi normální nejsem:D. V ten okamžik mě ale napadá, jak bych nejraději vypadla sama někam do hor, do útulné roubenky s krbem a květovaným křeslem. Neměla bych s sebou mobil, mohla bych nosit vytahané svetry a nikdo by neudával jakési ideály krásy a stylu. Procházela bych se lesy a loukami, žila jen tím okamžikem, koukala se okolo sebe (ne do mobilu), četla knížky v zahradním altánku, pila bylinkové čaje, jedla zeleninu ze zahrádky. Tyjo Kláro! To zní jak nějaká červená knihovna. Hlavní pointa ale teprve přijde.
Zkuste se zamyslet, jestli byste tohle vůbec dokázali. Být odříznutí od všeho, jen vy, někde uprostřed přírody. Každého by asi to ticho a samota zprvu zaskočily, u některých by se podle mě projevovala i nervozita z nepřítomnosti mobilu a možnosti být online. Já vím, že bych byla ale konečně doopravdy sama sebou, nesnažila se si ráno namalovat obličej na někoho jiného, řešit, co si vezmu na sebe, aby si ten nebo onen neřekl o mě něco špatného.
Dnešní doba jede neskutečným způsobem na výkon. Hlavně musím být nejlepší, nejkrásnější, mít nejhezčí byt, jet na luxusní dovolenou. Ideálem jsou nesmírně hubené holky, dokonale nafocená jídla na instagramu (neříkám, že to nedělám, také jsem obětí dnešní doby) a to, co je drahé, luxusní a hlavně in. Osobně už se vůbec nedivím, proč má tolik lidí poruchy příjmu potravy, psychické problémy... Z diskuzí na sociálních sítí mi je vždycky smutno a říkám si, kde se v lidech bere taková nenávist. Jsou schovaní... Za svými mobily, svými přezdívkami. Když má někdo někomu říct něco na rovinu, tak raději sklopí oči a mlčí. Na internetu mu to samozřejmě ale problémy nedělá. Rodiny sedí u jednoho stolu a každý si jede na svém telefonu. To už si lidi nezvládnou povídat? Užít si okamžik a vážit si toho, že jsou spolu? Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc vidím, jak může být dnešní doba zlá. Sama jsem se při psaní tohoto článku strašně moc zamyslela sama nad sebou. Chci zažívat okamžiky, které si budu pamatovat podle vůně rozkvetlé louky, podle toho, s kým jsem tam byla, o čem jsme si povídali, ne jen podle fotek a příspěvků. Jsou chvíle, kdy bych se nejraději vrátila do doby, kdy lidé okamžiky prožívali, ne je postovali.
Doba a vývoj se zastavit nedají, každý by si ale měl uvědomit, jak tenká je hranice mezi skutečně prožitými okamžiky a dovolenou, kdy jste nedali telefon z ruky. Je to na každém, jakou cestu si vybere.
Co si myslíte vy? :)
